Pajero |
|
Cesty
listopad 2010 říjen 2010 září 2010 březen 2010 říjen 2009 červen 2009 březen 2009 únor 2009 leden 2009 listopad 2008 červenec 2008 červen 2008 květen 2008 říjen 2007 září 2007 červenec 2007 červen 2007 květen 2007 duben 2007 březen 2007 únor 2007 prosinec 2006 listopad 2006 říjen 2006 září 2006 srpen 2006 červenec 2006 červen 2006 květen 2006 duben 2006 březen 2006 ![]()
Odkazy:
ANGOLA OBRAZKY / PHOTOS PAR FOTEK Z KUWAITU / FEW PHOTOS FROM KUWAIT ANGOLA WANTS TO RELAX - my rough and quick English translation - see pictures in the Czech language version, click on the blue link "Celý příspěvek" to unfold the story CESTOU DO KUWAITU ANGOLA CHCE KLID KUWAIT - Z VELBLOUDA DO PORSCHE FAILAKA - MĚSTO DUCHŮ / GHOST TOWN VELBLOUDÍ ZÁVODY (tato reportaz byla v srpnu publikovana v casopise Instinkt) SMĚS Z MOBILU / BITS AND PIECES FROM MY TELEPHONE Kuvajťané a Kuvajťanky dle mě:) BOMBAJ – Velkolepý kotel plný lesku a špíny |
4.06.2007
Jleeb Al-Shuyoukh – Tak trochu jiný Kuwait- KUWAIT
Nablýskané mrakodrapy v centru Kuwait City. Luxusní restaurace na elegantní Arabian Gulf Street lemované palmami vinoucí se kolem moře. Věčně ucpaná nákupní čtvrť Salmiya, tichá residenční Salwa a nakonec Messila, kde žijí Kuvajťané v ohromných, paláce připomínajících vilách. Pak najedete na Šestý ring road směrem do vnitrozemí a charakter místa se začíná měnit.
Vily jsou střídány obytnými věžáky, které sice vypadají lépe než naše paneláky, ale to jak jsou namrskány na sobě a prach a písek, který je všude kolem, jim dodává poněkud neutěšeného rázu. I na silnicích je najednou méně Mercedesů a BMW. Teď tu spíš potkáte staré americké školní autobusy žluté barvy nebo neuvěřitelně ošklivé a kouřící indické Taty. Mezi nimi křižují v ohromných Chevrolette Caprice nebo Ford Crown Victoria beduíni, kteří po Šestém ringu uhánějí ven z města do pouště. Když je pozoruji, jak v bílých diš-dašách sedí za volantem, v jedné ruce drží telefon, druhou divoce gestikulují a na klíně mají děti, opět si vzpomenu na to rčení o přesednutí z velblouda do limuzíny. V tomto případě to nezní ani trochu nadseně... Ty šílené manévry a neuvěřitelné kličky, které předvádějí na přecpané silnici. Oni se fakt cítí být svobodní a ve svých představách se zřejmě tryskem řítí širokou pouští na hřbetě velblouda s větrem ve vlasech.
Pak se objeví cedule „Jleeb Al-Shuyoukh" a na levé straně silnice nekonečná řada starých indických autobusů, kterými jsou místní obyvatelé odváženi za prací. Hned za nimi začínají baráky, každý zhruba 3 – 4 patra, mezi nimi minimální prostor. Vezmete odbočku doprava směrem k rozestavěnému stadionu, podjete Šestý ring road a jste tam.
Čtvrť Jleeb Al-Shuyoukh spolu s přilehlými oblastmi Farwania a Hasavia je často zmiňována v černé kronice kuvajtských novin. Ne že by se tu přímo vraždilo a přepadávalo. Takovéhle věci se v Kuvajtu dějí úplně minimálně. Z evropského hlediska ale stačí úplně málo, aby byla celá oblast démonizována jako líheň všeho špatného. V islámském Kuvajtu stačí, aby zde kvetla prostituce a vyráběl se domácí alkohol. Alkohol, který je mimochem pálený snad z datlí a jahod a chutná tak odporně, že vůbec není možné ho pít čistý. V Kuvajtu také stačí to, že zde nežijí žádní Kuvajťané a i Arabů jako takových tady potkáte úplně minimálně. O běloších ani nemluvě. Toto je místo, kde se usadili téměř výhradně Indové, Pákistánci a Bengálci. Kdyby tu nestály přece jenom relativně jakž takž solidně vypadající domy v kuvajtském stylu, kde ve třech bytech žije až 100 lidí. Kdyby zde bylo více přístřešků z prken a vlnitého plechu, dojem Karáčí, Dilí nebo Dháky by byl úplně dokonalý. Tady nevidíte tradiční arabské oblečení – bílou diš-dašu a šátek guttra. Tady se míchají pyžama připomínající pákistánské oblečky se sukněmi z jižní Indie a Bangladéše, s tesilovými kalhotami a košilemi. A téměr každý má na hlavě vyšívanou čepičku – i podle ní se dá poznat odkud kdo pochází. Kuvajťané a i ostatní Arabové o tomto místě mluví s despektem. Když se zmíníte, že jste se jeli o víkendu podívat do Jleeb Al-Shuyoukh, nechápavě se na vás podívají a ptají se: „Léš – proč? Vždyť je tam špína a je to nebezpečné".
Páteční polední modlitba a následný trh je tady velká věc. Je už konec května a venku je šílené vedro. Sluneční paprsky jsou sice trochu tlumeny mračnem písku, který zůstal ve vzduchu po písečné bouři, ale stejně je krásných 40 – 45 C. To ale nic nevadí lidem, kteří se vynořují ze všech koutů a uhánějí směrem k jediné mešitě. Je poledne. Mluvím-li o lidech, myslím tím vlastně z 98% muže. Vidět zde ženu je opravdu vzácnost. Když už zde nějaká je, tak díky černé abáje jsou z ní stejně vidět maximálně oči. Ale stejně ten svět tady není úplně mužský. V mnoha špinavých a nenápadných domech se skrývají bordely. A myslím, že toto slovo vyjadřuje skutečnost lépe než „nevěstinec". Prý se tam stojí fronty. Dle informací, které jsem neměl možnost sám ověrit J, se ceny pohybují takto: 3 dináry za ženu starší 25ti let, 5 dinárů za ženu pod 25.
A muezín začíná svolávat věřící: „Ááááállááááááh akbar, Áááááálláááh akbar...". V tu chvíli se poslední opozdilci dávají do běhu, modlitební koberečky v ruce, skáčou přes díry a kameny. Vzhledem k hustotě obyvatelstva a téměř 100% podílu muslimů je jedna mešita, ač poměrně prostorná, příliš malá na to, aby se tam vešli všichni. Koberečky dopadají na zem všude tam, kde je zrovna místo. Muslimové se rovnají do řad na chodnících, na parkovištích a potom už i přímo uprostřed silnice mezi auty.
Doprava se zastavila, autobusák nechal běžet motor, aby se pár lidí, co zůstalo v autobuse, neuvařilo. Řidič Toyoty vylezl z auta a přidal se k modlícím se. V tuhle chvíli nikoho nenapadne troubit, natož pak jet.
Modlitba trvá asi 10 minut. Já „nenápadně" pobíhám s foťákem okolo a fotím. Občas na mě nějaký modlící se koukne, ale moje přítomnost nikomu nevadí. Není pochyb o tom, že já a Stano jsme tu jediní běloši a že jsme asi docela slušná atrakce. Pevně doufám, že jsme někomu nezkazili modlitbu, jako že by se kvůli nám nemohl soustředit. Každopádně mám pocit, že se za chvíli rozteču a pot stékající mě po čele do očí, mi docela vadí při focení.
Jakmile modlitba skončí, modlitební koberečky putují zpět pod paždí nebo na hlavy jako ochrana před sluncem. A hned k nám běží dav zvědavců. „Odkud jste? Jak se máte? Co tu děláte? Jak se jmenujete?". Odpovídám jim a ptám se na to samé. Všichni se smějí a mluví jeden přes druhého. „Já jsem Ahmed a jsem z Pákistánu, z Lahore. A já Nadir z Dháky. Vyfoť si mě", a už pózuje. „A teď vy. Usmívejte se", a už si pro změnu fotí nás mobilem.
Velká prašná plocha se mění v trh se vším možným. Když se vším možným, tak opravdu se vším možným. Místo pultů slouží buď pár prkýnek stlučených dohromady nebo kus igelitu na zemi.
Ještě tak normální se zdá být zelenina a koření, ale to je posléze střídáno rybami, o jejichž čerstvosti bych si dovolil pochybovat. Na tom slunci už musí být pomalu ugrilované. Poseté mouchami a smrdící široko daleko nikomu nevadí. Vesele se nakupuje. Za rybami je něco, co bych nazval smíšené zboží – použité záchodové prkénko, rezatý řetěž se zámkem, použité pánve a hrnce, hromada dálkových ovládání k televizi a veškerý možný bordel, co si jen člověk dovede představit.
Dále se tyčí ohromné hromady obnošeného šatstva neznámého původu a kvality. Vedle pochybného oblečení se tu ale také dají koupit uniformy kuvajtské a americké armády, camel bagy a dokonce i boty. Potom je elektronika a hodinky. Výrobky firem Olex, Omegar, Nakasonic, Shrap jsou levné. Ale nejsem si jist, jestli jsou i dobré.
Poslední sekce mě ale přijde nejstrašidelnější – balené potraviny. Roztékající se tavené sýry, jakési podivné uzeniny, vzdáleně připomínající párky a sklenice s majonézou přímo pod pražícím sluncem. Měl jsem dřív za to, že z majonézy se za takovýchto podmínek stává jed. Ale tihle lidé jsou zřejmě nezničitelní. To si říkám i posléze, když se proplétáme úzkými uličkami. Po zemi teče smradlavá voda, všude se válí haldy odpadků a mezi tím kmitají tisíce brebentících tmavých obličejů. Jenže pak si vzpomenu, jak to vypadá v Dilí nebo v Bombaji a uvědomím si, že ve srovnání s tím je tady furt ještě dost luxus. I v této čtvrti je klimatizace standardem v každé budově, tekoucí voda a přece jenom určitá hygiena zde existuje. Obchůdky a restaurace Little Dhaka, Welcome to India, India Exchange, Karaci Corner zvou k nákupům a k jídlu. Někdy to třeba zkusím. * fotky jsou ze 2 návštěv, jednou během písečné bouře, jednou během velice ostrého slunce – na fotkách je to znát Komentáře
(didats - Mail - WWW)
moc se libi (Iwanna - Mail - WWW)
(Efous - Mail - WWW)
:) (Zanka - Mail - WWW)
scházející obrázky (Zdeněk Burda - Mail - WWW) Přidání komentáře... |